Japonské zákrsky budily vždy pozornost Evropanů a tak již roku 1826 získal představený holandské obchodní faktorie Meylan jeden z těchto podivuhodných výtvorů japonské trpělivosti, kde totiž v nádobce, sotva 7 cm2 plochy mající a 7 cm vysoké, byl bambus, jedlička a kvetoucí slíva pohromadě, kteréžto stromečky vesměs velmi dobře prospívaly a za kteroužto kuriositu zaplatil asi dnešních našich 16.000 Kč.
Kdybychom chtěli býti přesni, řekli bychom spíše, že pěstění japonských zákrsků není vlastně již ani zahradnictvím, nýbrž rafinovaným trýzněním rostliny. Je těžko si představiti onu nezměrnou trpělivost, kterou musí japonský zahradník vynaložiti, aby vypěstoval takový zákrsek. Jak jest si však vyložiti oblibu takových stromků? Dr. M. Kleinstück poukazuje v této souvislosti na zajímavou zkušenost, že v Japanu nabývá zvláštní ceny každý strom (také i jeho dřevo, které je někdy neuvěřitelně vysoko ceněno), který vykazuje nějakou odchylku od normálního vzrůstu, nebo dřevo, které se liší od normálního dřeva barvou nebo kresbou.
Takové věci vzbuzují nadšení u Japonce, ba dovedou ho uvésti do vytržení a tento smysl pro bizarnost a nesymetrii potkáváme na každém kroku. Proto se také borovice stala oblíbeným a často zpodobovaným stromem Japonců. Japonci formují i stromy normální výšky, přivazujíce jim k větvím bambusové tyče a dráty a nutíce větve do nepřirozených poloh. Často jsou též jednotlivé větve stromů dohromady svazovány, aby strom nabyl ploché, talířovité koruny. Mladá stébla bambusu bývají během vzrůstu pomocí desek deformována, takže jsou pak na průřezu Čtyřúhelníkovitá nebo trojúhelníkovitá atd.

Tyto metody jsou pak ještě potencovány při pěstění skutečných zákrsků čili nanisaci. Pravidla nanisace stanovili proslulí zahradníci Ito a Magoyemon, kterýchž se drží jich následovníci až dodnes. Již při výběru semen počíná se cílevědomě pracovati k žádanému výsledku. Vybírána jsou nejmenší semena nejmenších exemplářů rostliny, která má býti pěstována. Rostliny, jichž se užívá, hledány jsou na nejšpatnějších půdách, na místech exponovaných větrům, na místech s přemírou vlhkosti, z vysokých, chladných poloh, krátce odevšad, kde již přirozené podmínky omezují vzrůst mateřské rostliny.
Rostliny pěstují se i v zcela nepatrných květináčích z velmi porésní kameniny (nejlepší materiál toho druhu se prý importuje z Číny). Rostliny pěstovány jsou v půdě, obsahující jemný písek a vulkanický popel, nebo dřevěné uhlí. Tím, že má rostlina zcela nevýživnou půdu, jen živoří. Vidí-li pěstitel, že by snad měla zahynouti, tedy ji přihnojí. Krsky musí míti vždy dostatek světla, tepla a vlhkosti a také se přihnojují zpravidla řepkovými nebo jinými pokrutinami. Kleinstück má zato, že jednou z hlavních podmínek úspěchu je tu nadbytek vlhkosti. (Pravý opak tvrdí ve svém článku prof. Tobiášek, který praví, že se rostlince dává jen tolik vlhkosti, aby nezahynula. Zdá se, že i tu jsou různé metody.) Značné snižování teploty v půdě je následkem vypařování a je relativně tím větší, čím vyšší je okolní teplota (to je právě účel porésní kameniny květináče). Tímto snižováním teploty se však podle možnosti také zadržuje vzrůst rostlin. Důležitou úlohu tu potom však má dřevěné uhlí nebo vulkanický popel, neboť působí proti hnilobně a zamezují, aby následkem přebytku vlhkosti půda kysala a zachovávají ji stále svěží. K této, abych tak řekl pasivní péči, přistupuje jako druhá složka celého procesu péče aktivní. Pěstitel omezuje vzrůst rostliny nakrucováním, přivazováním i nalamováním větví, potlačuje a komolí kořeny, ponechávaje jen ty, kterých je třeba, aby rostliny zůstávaly na živu.

Aby omezil přímý vzrůst stromů do výšky, který přes to ještě stromečky mají, otáčí kmen několikráte kolem hlavní osy, čímž vznikají na kmenech četné uzly, které takovému zákrsku nikdy nescházejí. Po čase, jak tvrdí někteří autoři, dá si rostlina říci a drží se v jí vykazovaných mezích vzrůstu. U kvetoucích rostlin však vytváří velké a nádherné květy. Zvláštní cenu pak mají ty rostliny, které ještě k tomu mají panašované, bíle stříkané nebo pruhované listy, jakož vůbec panašované listy jsou další zálibou japonského zahradníka, která opět jest v souhlase s jeho zálibou se vším bizarním.
Některé francouzské firmy objednávají tyto divy pěstitelského umění přímo z Japonska, i celé hotové sestavy miniaturních zahrádek, jelikož se tyto poslední dobou velmi rozšířily v pařížských vznešených předměstích. Poněvadž však poptávka po nich znamenitě stoupla, nalézáme dnes i v samé Paříži několik specialistů, kteří se touto umělou nanisací zabývají. Ti také pak sestavují ony liliputánské zahrádky z vlastního materiálu.
To, co bylo právě řečeno, můžeme doplniti některými za jímavými detaily, jež uvádí prof. Tobiášek ve svých zajímavých článcích, otištěných v časop. „Zahrada“, roč. XXIII. Uvádí na příkl., že formování stromků napomáhají také tím, že rostlinku z části zastiňují, čímž se větévky ohýbají ke světlu. Jsou-li takto větévky osvětlovány se strany a zespod, sklání se kolmo rostoucí stromeček vodorovně. Poněvadž dolní partie stromku jsou více osvětleny než hořejší, rostou spodní větve více než horní. Stromeček zkošatí, zůstává však nízký s plochou korunou. Zajde-li na starém stromku větev, nahrazuje se tím, že se nová větévka přikopuluje. V měsíci březnu nebo dubnu, jak píše dále prof. Tobiášek, přenášejí se v Japonsku z bytu do zahrady, na dobře chráněná místa, ale na volné prostranství (nikoli pod strom do stínu). Hrnce se zapustí do hrubého písku a pod něj dávají střepy, aby přebytečná voda snadno odtékala. Tak zůstávají stromečky přes léto. Jednou za 5–6 let se stromky přesazují, při čemž se jim nakypří kořínky a přidá výživné země. Rostlinka se však nechává v témže květináči. Na zimu se ukládají stromky ve světlé, ale chladné místnosti.

Zvláštní péče věnuje se stromkům churavějícím. Tyto se přesazují do volné země a vyženou-li nový výhonek, vsadí se znovu do kořenáče, s nímž se zakopají na chráněné výsluní.
Obzvláštní péče, která je stromkům věnována, má svůj původ v pověře, že stromek je spjat s osudy rodiny a proto, kdyby zahynul, hrozí prý rodině neštěstí. Ostatně pověra o souvislosti osudů rodiny se stromem je v Japonsku velmi rozšířena a zvyk sázeti stromy při narození děcka je v Japanu stejně rozšířen jako býval i v Evropě. Ostatně, jak vypráví prof. Tobiášek, není ani formování stromků náhodné a pěstitel hledí v zákrsku vyjádřiti krskem celou rodinnou kroniku, kterou jen zasvěcený dovede z něho vyčísti.
Pokud jde o druhy takto pěstěných dřevin a rostlin, vidíme mezi nimi Pinus densiflora, Chamaecyparis, trpasličí palmy, Taxus, Ginkgo a drobounké kapradiny druhu Davallia bullosa. Výzdobu zahrádky doplňují bizarní skalky, terakotové domečky a figurky.
Japonští nanisátoři dělí své výtvory na mnoho kategorií. Tak jménem „bonsai“ nazývají miniaturní stromky, kterým zachovali přirozený habitus, jméno „mikoši“ přikládají stromům s obnaženou basí, „kengai“ nazývají jiný tvar s vystoupavými větvemi, kdežto tvar s větvemi převislými, smutečními, zovou „nazaši“. Má-li stromek větvoví pravidelné, je to „zikki“, má-li obnažené, „chůdové“ kořeny, je to „neazari“. „Bukai“ nazývá se spojení několika různorodých liliputánských stromků v jedné nádobě.
Toto podrobné rozdělování evropští specialisté, z nichž na prvém místě stojí M. Charles Weiss v Saint Cloud u Paříže, neuznávají a dělí své nanisované produkty na dvě skupiny: jedny, u nichž se zmenšily rozměry při ostatním celkovém zachování habitu, a druhé, kde i forma je podrobena úmyslným změnám. Je zajímavo, že se dříve vylíčeným změnám nejlépe podrobují konifery. Vysvětluje se to jednak pomalostí jejich vzrůstu, malostí jejich listů a malými nároky na potravu. Jsou to především: Chamaecyparis, dále Pinus densiflora a Pinus parviflora, Thunbergi, některé jalovce, na př. Juniperus procumbens, modříny (Larix), Podocarpus, Cedrus a všechny Thuje.
Z ostatních dřevin lze nanisovati některé javory, na př. Acer japonicum, vynikající vedle toho i často se vyskytující pestrostí listů, dále již dříve zmíněnou ozdobnou slívu mume (Prunus mume), která mívá plné květy bílé a růžové, také několik druhů dubů a z nich především Quercus dentata, který i v docela malém hrnéčku neztrácí svoji životní energii. Také Planera Keaki bývá pěstěna a z pnoucích rostlin břečťan. Japonští pěstitelé pěstují dále ještě některé palmy, jako Chamaerops a Trachycarpus, dále Azalea indica, Cycas revoluta a některé druhy bambusových trav, ale ty se již tak snadno nepodrobují kruté japonské dresuře.