Vzpomínka pomalu zapadla. Sem tam se nějaký ten chawan s barevnými shino i dalšími glazurami se v mezidobí u nás narodil ale rozhodující impuls byl na počátku roku 2015 dán jednak přednáškou v galerii Reistna ve Valticích a souběžně i články na portálu ARTkeramika, od Vladimíra Groha o jeho cestách a keramice v Japonsku, + následné bohaté diskusi celé řady přátel k tématu.

V té diskuzi, mimo jiné, byly uvedeny i velmi cenné technické informace o tom jak, na jaké teploty je toto zboží páleno, historie a původ surovin, a nejen název ale i přesné složení bazaltové glazury z Kamogava iši používané kdysi v Kyotu, ale i moderních Japn, příměsí. Geologické podobnosti a informace o podobných českých čedičích, našich starovulkánech, místech možného výskytu. To už pro mě bylo hračkou uchopit. A tak jsem oprášil mlýnek, dovezl si něco kamení z lomu poblíž Vinařic, domluvil s přáteli na dalších vzorcích, a zahájil nové testování. Nové proto, že s basaltovou moučkou jsem již dříve ve své dřevopeci experimentoval.

Z práce mě v létě na čas vyřadilo marodění, a tak, shodou okolností, jsem se Tomovi na ČernoRaku hlásil z devátého patra Bohunické nemocnice naštěstí s létem marodění vyšumělo, a tak dílo pokračuje dál.

K bazaltu – česky čedičové moučce, tehdy napoprvé jej u mě bylo stečeného více na plátu, než na testovacím téčku a tak jsem jej nyní jen velmi opatrně do osvědčené báze přidával…5%, 15%, až po 1:1 + další přísady. Výsledky z oxidačních výpalů dávaly různé hnědé, sice zajímavé ale ne naším směrem a až při redukčních výpalech v plynové peci, s vyšším obsahem bazaltu mi daly černou barvu ale v pevné, klasické peci po vícehodinovém výpalu na 1260°, ale s rekrystalizací pomalým chladnutím pece.

V mezidobí jsme u Tomáše Macka vypálili jeho experimentální plynodřevěnku, s dalšími testy, tedy ta černá za mě nic moc, já si natočil a přežahnul sadu testovacích mističek a říkal si děj se vůle boží…na akci odjížděl, co se týče Kuro Raku černé, bez velkých očekávání.

Zadání bylo dost náročné , provést výpaly dle našich vzorů, tradičně, s ohřevem jen dřevěným uhlím, v čase cca 10 minut na kus, při jak jsme již testováním zjistili méně snadno se tavícím českém bazaltu, on nepotřebuje změkčit, spíš přitvrdit, a dostat se v kratičkém čase na těch co možná 1220 bylo pro mě v říši zbožných přání.

Připravili se však i kolegové – Petr s Mirkou si řídili stavbu jednoduché pece poskládané z cihel žáru odolných jen tak na hlínu. A pro mě první šok, na sebe nenechal dlouho čekat.

Nastal příjezdem Petra Tomse jak začal vybalovat na obrázcích vidíte jeho dítě. Za mě preciznost sama a výsledky promyšlené desítky hodin trvající práce na výrobě volné repliky Japonci kdysi dávno používané pece z českých materiálů a jeho rukama stvořené. Nikdo z nás ji nikdy naživo nikdy neviděl.

Glazury a vše ostatní vidíte na připojených obrázcích. Ohřev pece a tak i prvních misek nám trval cca 7 hodin ale světe div se, po tom rychlém šoku z chlazení nepraskaly, a byly černé. A časy se nám dařilo zkracovat, misky jsme plynule sušili a předehřívali. Další den po ránu jsme dle zkušeností ještě teplé pece drobet upravili a tak nejkratší námi dosažený čas ohřevu dřevěným uhlím a vzduch foukajícím „dmychadlem“, byl 12 minut, dalších několik misek vyjmuto za 15 minut nechtěně dosažená teplota až nad 1450°. Ale především, výše popsaným postupem vypáleno několik misek, dle mého názoru, té správné černé a bez jakýchkoli vad.

Děkuji všem zúčastněným spolupracovníkům a těším se, na další pomyslnou, a pro všeho schopné, doufám že dost vysoko umístěnou laťku. Více obrázků a příspěvků k této akci najdete na stránkách Tomáše Macka www:ArtKeramika.cz

V připojené galerii jsou obrázky mé a dalších účastníků v průběhu těch několika dnů. České černé Raku.